NĚCO MÁLO Z HISTORIE... aneb jak šel čas

14. 11. 2014

Drazí Yannoušci,

     dovolte mi, prosím, úvodní ohlednutí za historií vzniku fanclubu a také za uplynulými třemi roky, které by bez vás nebyly tak úžasné.

     Fanclub jsem rozjížděla s jediným cílem - dostat Yanniho i na jeviště v Česku. Věřila jsem, že jednou skutečně přijede, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že uplyne pouze 2,5 roku a já Yanniho uvidím na vlastní oči a to ještě s několika bonusy, o kterých se dočtete v tomto úvodníku... 

     Yanniho jsem poprvé viděla a slyšela, když mi bylo 11 let a byla jsem ve 4. třídě. To nám tedy paní učitelka Němcová pustila jeho koncert z Acropolis. Seděla jsem v první lavici a měla jsem pocit, jakoby do mě udeřil blesk. Tak nádhernou hudbu jsem nikdy předtím neslyšela a doslova mě uchvátila. Co si budeme povídat, on Yanni v té době byl taky neskutečně sexy muž - ale to je i teď. Když se rozšířila možnost mít doma počítače s internetem, neváhala jsem a informace o Yannim si dohledala, stejně jako jeho hudbu. S přibývajícím časem jsem si stále častěji říkala: "Kdy už konečně Yanni přijede i k nám, když jezdí po celém světě?", a pořád se nic nedělo. Začala jsem se proto po internetu pídit po oficiálních českých stránkách Yanniho, ale tvrdě jsem narazila - nikde nic nebylo. A tak vznikl nápad, že bych české stránky vytvořila a zkusila je poslat na oficiální e-mail. Obratem se mi dostalo odpovědi, že nás vítají ve společenství, tzv. Yanni International Affiliates. Pak už následovala komunikace mezi Yanniho PR a fanclubem, kde jsme je informovali o naší činnosti, o tom, že moc toužíme po tom, aby Yanni skutečně přijel i k nám. Kdybych jen tušila, že si píšu přímo s Yanniho dcerou, Krystal Ann, asi bych to celé vnímala ještě intenzivněji.

     Bylo 2. prosince 2013 a já jsem seděla v práci, když jsem do e-mailové schránky fanclubu obdržela e-mail od Krystal s předmětem "Yanni". Pomyslela jsem si, že je to jeden z dalších e-mailů, ve kterém mě informovala o dění okolo Yanniho. Jaké bylo mé překvapení, když jsem se z e-mailu dočetla, že se můj sen splní a Yanni opravdu přijede. Termín byl stanoven na 2.5.2014, s místem konání v Praze. Na e-mail jsem doslova "čučela jako tele" a nevěřila svým očím. Po chvilce mi zacvakla kolečka na správná místa. Vykřikla jsem radostí a se slzami v očích jsem začala tancovat v kanceláři. Zvedla jsem telefon a okamžitě volala rozrušená taťkovi, který měl taky radost, ale bylo zřejmé, že ho ta informace nevzrušuje tak, jako mně. Neváhala jsem ani vteřinku a okamžitě zarezervovala vstupenky - jak jinak, než do první řady. Čas neúprosně ubíhal a konverzace s Krystal nabíraly na intenzitě. Poslední měsíc před koncertem jsme neprobíraly pomalu nic jiného, než možné osobní setkání Yanniho a nás, Yannoušků. Tolik jsem po setkání toužila, že jsem si ani nepřipouštěla možnost, že bych se s ním osobně nesetkala. Nebyla jsem jediná, i vy, Yannoušci, jste byli natěšení a netrpěliví, jestli Yanniho uvidíte dříve, než na koncertu.

     Největší nervy jsem měla 2 týdny před koncertem, kdy jsem Krystal psala e-mail s dotazem, jestli setkání proběhne. Dva týdny nepřicházela žádná odpověď. Až 1.5.2014 v 19:03 přišel e-mail (snad ještě úžasnější, než s termínem koncertu), že setkání skutečně proběhne. To, co se stalo potom, když jsem tuto informaci vypustila do světa, si snad ani nedokážete představit. Během 2h (!!!) byla obsazena všechna povolena místa pro focení.

     A najednou byl pátek 2. května a já jsem, spolu se svým tatínkem, stála na hlavním nádraží v Praze a čekala na Yannoušky, kteří se přihlásili na focení. Ani si nepamatuju, kdo byl ten první, kdo tam přiběhl. Všichni Yannoušci byli vzorní a my jsme se včas vypravili do hotelu, kde Yanni bydlel. V hotelu jsme čekali na setkání asi hodinu, protože Yanniho zdržela média, pro které uspořádal krátkou tiskovou konferenci. Během konference za námi několikrát přišla Krystal, aby nás informovala o probíhající situaci a poděkovala nám za trpělivost. Potom jsem vyběhla na schody, abych si přítomné Yanoušky vyfotila, když v tom ke mně přišel kameraman z produkční agentury a požádal mě o rozhovor. Nepamatuji si, že bych kdy byla tak nervózní. Rozhovor skončil a v prvním patře byl podezřelý rozruch... otevřely se dveře a z nich vyběhl Yanni, který pospíchal za námi. Byla jsem ta nejšťastnější fanynka, protože jsem Yanniho viděla úplně první a bylo mi líto, že ostatní Yannoušci jsou dole a neviděli to, co já. Krystal nás ještě stihla "srovnat" na schodech pro focení a pak už z výtahu vystoupil Yanni a vydal se za námi. Jeho cestu jsme doprovázeli upřímným skandováním "Yanni, Yanni." Když přišel mezi nás, z jeho očí byla vidět upřímná radost, že tam může být s námi. S každým z nás se osobně přivítal, podal nám ruku (kterou má neskutečně jemnou) a každá žena byla od něj políbena na tvář. Když přicházel ke mně, rozesmál se od ucha k uchu a jeho pohled říkal: "Já vím, kdo jsi a děkuji ti". Když jsem dostávala polibek na tvář, podlamovaly se mi kolena. Připadala jsem si jako ve snu a měla jsem co dělat, abych se nerozbrečela. Focení probíhalo naprosto bez problémů a všichni jsme si ho moc užili. Yanni se s námi rozloučil a pospíchal na zvukovou zkoušku.

     Yanniho jsme z hotelu vyprovázeli obrovským potleskem, někteří i se slzami v očích. Vzduch byl prosycený obrovskými emocemi. Najednou jsem za sebou cítila svého tatínka, jak mě objímá a otáčí mě směrem ke kameře České televize, do které pronesl: "Tohle má na svědomí moje dcera a já jsem na ni obrovsky pyšný". Byla jsem naměkko.

     Okolo půl osmé jsme se začali scházet s některými Yanoušky z focení v hale před pódiem. Plni energie ze setkání s Yannim jsme ještě diskutovali a neunikali nám pohledy ostatních lidí, ze kterých byla často vidět i závist, že my jsme se s Yannim setkali a oni ne. Přišel čas obsadit svá místa. Seděla jsem v první řadě a netrpělivě čekala na začátek, když za mnou přišla Krystal, v doprovodu překladatelky Alenky, a nesla mi velkou fotku s Yanniho osobním poděkováním. Nevěřila jsem svým očím. Když odešla, pár lidí se mě ptalo, kdo to byl a co mi to dala. Když jsem jim sdělila, že to byla Yanniho dcera, tak nevěřícně koukali. Chvíli jim trvalo, než pochopili, proč jsem dostala fotku s Yanniho osobním poděkováním. Měla jsem pocit, že jim to vysvětluji jako tatar, tak se do toho vložil tatínek a vysvětlil jim to ještě jednou - trošku jinak. Na další diskuzi už nebyl čas, protože světla v hale zhasla a na jeviště začali přicházet členové orchestru. Když se objevil Yanni, tak jsme my, Yannoušci z odpoledního focení, automaticky vyskočili na nohy a vítali Yanniho vestoje. Strhli jsme celou halu, protože po chvilce byli na nohou všichni. Během koncertu se Yanni od křídla i kláves opakovaně díval mým směrem, byl to zvláštní pocit, ale neskutečně krásný. Během koncertu jsem několikrát cítila, jak se mi derou slzy dojetí do očí - hlavně když Yanni hrál skladbu Felitsa, kterou napsal pro svou maminku, a ze které je vždy cítit, jak moc ji miloval a pak u skladby Santorini. Bohužel, tak jako všechno končí, dozněla i poslední skladba koncertu. Světla v hale se rozsvítila a já už jsem emoce neudržela. Se slzami v očích jsem se postavila na nohy a to už jsem cítila tatínka, jak mě zezadu podpírá, abych neupadla. Během chvilky u mě byli téměř všichni Yannoušci z focení a já putovala z jedné náruče do druhé - ani nevím, kolika lidem jsem ušmudala tričko či halenku od slz a řasenky. A tak skončil emocemi nabitý den, který byl tím nejkrásnějším v mém životě. Z haly jsem odcházela a v uších mi zněla Yanniho věta: "I will come back next year, and next year, and next year..."

     Dokázala jsem to a splnil se mi největší sen mého života. A díky Yanniho koncertu jsem poznala jednu ze svých dvou nejlepších kamarádek Evu.

     Ani nemohu uvěřit tomu, že jsou to na den přesně 3 roky, kdy jsem spustila první verzi Yanniho českých stránek. Tehdy jsem si ani neuvědomila, že Yanni slaví narozeniny.

     Děkuji všem, kteří mě při zrodu této myšlenky podporovali a stáli při mně. Největší dík pak patří Bohu, dále pak mému tatínkovi, Aleši Matuškovi, Martině Zrostlíkové, Martině a Tomášovi Orthovým.

Obrovský dík patří také vám, Yannouškům. 

Bez vás by to nikdy nevyšlo...